Borůvkování

středa 23. únor 2011 14:04

Letní vzpomínkování

Kolem dokola mám před očima modré moře. Natahuji paže tam, kam až to trup těla dovolí. Přeci jen tady nenechám takové nádherné, veliké, chuti lahodíci a trávicím útrobám prospěšné, modré kuličky lesních plodů. Má obrazutvornost při otrhávání keříků je divoká: bude na koláč s posypkou, kunuté knedle, něco zmrazíme a zrychluji trhací tempo. S každou další kuličkou se zabarvují dlaně, prsty i rty a kbelík se plní. Jde to celkem rychle. Jedna modrá hrstka za druhou. Nevnímám čas ani stále měnící se polohu těla, jen slunce opírající se do zad i do černé barvy električáku, neboť područka při doteku těla pálí. Prsty na rukách a  dlaně jsou už téměř černé.

Jsem zde na cestě kolem Smědavské hory sama. Muž též někde něco sbírá. Po vzájemné, bouřlivé domluvě odjel na kole i s kyblíkem na řídítkách a s mobilem v kapse.

Natahuji se po velkém modrém trsu a už už si myslím, že ho mám v sevřené dlani, když se mé tělo náhle převáží z vozíku a plnou váhou padá do zelenomodrých keříků borůvčí, ještě jsem stačila v podvědomém šoku vytočit hlavu tak, aby dopadla na líc . V prvním momentě nadávám. „Co teď“? Jsem daleko od lidí, málo kdo tudy projde. Ležím si v borůvčí celá ušmudlaná, jako Šmoulinka. Všude kolem pouze borůvčí ,němá tyčící se torza kmenů bývalých stromů a pomníček z naskládaných kamenů obětem letecké havárie v roce 1991. „Kéž bych se mohla také tak vztyčit, ale né už jako neidentifikovatelné torzo, ale teď a okamžitě!“ přeji si. „Tady asi přibude nový pomníček!“ pohotově  našeptává mysl. Raději zaměřuji očima pozornost na rušný život mikrosvěta půdy na níž leží má tvář a zbytek těla. Suché jehličí, spadané borůvky, pilní mravenci a cvak je tu další strach. „Jak se dovolám pomoci“?

 Mobil zavěšený na šňůrce na krku jsem si při svém náhlém svalení se přilehla. „No teda co teď, babo raď? Jak dlouho tu budu ležet“? probíhá častý vnitřní monolog.

 Otočit se nedokáži. Přijmout hovor od muže, který se někde v široširém okolí nachází na kole a též sbírá borůvky do kyblíku nemůžu, ba ani mu zavolat. Po delším, vyčerpávajícím úsilí popotahováním za šňůrku jsem mobil dostala ven z pod těla a jednotlačítkovou volbou přivolala pomoc svého muže. Ani jsem netušila, že mám takové fyzické rezervy, které se v pudu sebezáchovy dokázaly zaktivovat.

Přijel též celý modře ušmoulený a vystrašený z mé zprávy. Po zhodnocení situace mě otočil na záda s poučnou řečí šéfa Šmoulů Garganela „já to věděl, já to říkal ,že máš dávat pozor, ale ty néé, ty máš svoji hlavu! Příště na tebe nedám a nehnu se od tebe“! Poté se svalil vedle mně. Ležící vedle sebe ,chytili jsme se za ruce, pohlédli jeden na druhého a vidíce své modře zmalované obličeje jsme se rozchechtali směrem k blankytně modré obloze a slunci. Posléze bylo slyšet z údolí Bílého potoka zvonění kostelíka. To nás ještě více rozchechtalo „konec dobrý, vše dobré“ řekl muž a přiměl se pomoci mi nasednout na elektrický vozík, poté nasedl na kolo a jeli jsme zpět do místa našeho pobytu-Bedřichova.

Své kyblíky borůvek jsme si vezli v batůžku. Nedalo nám to a cestou zpět po Jizerské magistrále jsme si v kiosku na Hřebínku dali výborný, domácí borůvkový koláč a teplou griotku. To vám pak byla veselá jízda!

 

Božena Šimková

Božena Šimková

Božena Šimková

O životě na vozíčku. O strastech i slastech a mém vnímání ŽIVOTA.

Kdo jsem? Vozíčkářka žijící již 29let s nemocí roztroušená skleróza.Psala jsem též články v soutěži LN www.old.bigbloger.lidovky.cz/vozickarka

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora